Po vytvoření čtrnácti samosprávných krajů v roce 2004, jehož cílem bylo zejména zvýšit míru rozhodování přímo v regionech, se kromě výhod oblastní samosprávy začaly čím dál více projevovat i jednotlivé problémy, které toto rozhodnutí přineslo. Ukázalo se, že kraje, zejména menší z nich jsou na některé činnosti příliš malé, navíc většina krajů příliš nerespektovala historické územní dělení a přirozené vazby, neboť už při tvorbě krajského uspořádání převládaly nad racionalitou spíše lokální politické zájmy, některá města si také slibovala silnější postavení, pokud se stanou sídlem jednoho z regionů, což se několika z nich podařilo prosadit, a tak vznikly regiony s pouhými třemi až čtyřmi okresy. Naopak na jiné agendy se kraje ukazují jako příliš velké a silné, z krajského města na hranici regionu je to často poměrně daleko, a tak vedení kraje zpravidla nevnímá specifické potřeby na pomezí se svými sousedy.
Patnáct let od zavedení krajů již můžeme pozorovat prokazatelné důsledky. Jedním z vodítek může být mapa demografického vývoje, která zřetelně ukazuje, že oblasti podél hranic krajů se postupně vylidňují, současně zdejší obyvatelstvo stárne, naopak k nárůstu hustoty obyvatel dochází v okolí větších měst, zejména Prahy, Brna, Hradce Králové a Českých Budějovic.
Mapka ukazující vývoj zalidnění v oblastech ČR (zdroj: idnes.cz, ČSÚ)
Alarmující je, že k největšímu odlivu obyvatel již zdaleka nedochází u hranic s okolními státy nebo v celých okresech, ale oblast s klesajícím počtem obyvatel zřetelně kopíruje hranice krajů, které jsme si před 15 lety vytvořili. Nejsilnější problémy s odlivem obyvatel lze pozorovat na hranicích krajů Plzeňského, Jihočeského a Vysočiny, současně i při hranici Středočeského kraje s těmito regiony. Pardubický kraj má zřetelný lokální problém v oblasti většiny trojmezí. Jedinou výjimkou, kde se vylidňuje celý okres, je Jesenicko; na pomezí Olomouckého a Moravskoslezského kraje pak lze předpokládat kombinaci obou faktorů. Ve Zlínském kraji klesá počet obyvatel nejvíce při hranici se Slovenskem.
Z těchto podkladů již lze usoudit, že bude existovat příčinná souvislost mezi vylidňováním tzv. vnitřní periferie, jak se oblast u hranic krajů také označuje, a právě samotným krajským uspořádáním a nedostatečnou spoluprací regionů mezi sebou. Jako dopravák, který sleduje také dlouhodobý vývoj dopravní obslužnosti a změny v některých krajích, jsem nemohl nedojít k podezření, že i přes veškeré další faktory, jež se obecně na vylidňování venkova podepisují, bude hrát velkou roli kvalita veřejné dopravy, v tomto případě zejména meziregionálních spojení.
Po vytvoření krajů přešlo řešení regionální dopravy kompletně do kompetence jednotlivých regionálních samospráv. Ty postupně začaly řešit regionální dopravu samostatně, ale na dopravě přes společnou hranici by se musely domluvit. Zde se narazilo na obecnou neschopnost politiků domluvit se na jakémkoliv společném řešení, navíc problematika dopravy přes krajskou hranici není ve většině případů z hlediska regionální politiky vnímána jako významná, zejména zohledníme-li, jak velké povědomí o regionální dopravě obecně mívá politické vedení, a k tomu přičteme vzdálenost tohoto problému od krajského města.
Postupně tak v mnoha případech došlo k situaci, že krajská hranice se stala až neprostupnou s použitím veřejné dopravy. V mnoha případech končí autobusové linky před krajskou hranicí, v těch lepších případech dojedou alespoň do první vesnice za hranicí, ale zpravidla zde není žádná návaznost. Ke zpřetrhání přímých spojů došlo mnohde dokonce i na železnici a v lepším případě na sebe jednotlivé vlaky navazují, často je ale i na kolejích úsek přes hranici kraje tím nejméně obsluhovaným.
Celou situaci zhoršil ještě fakt, že jednotlivé kraje si často vytvořily vzájemně nekompatibilní integrované dopravní systémy. Ty schopnější se postupně snaží domluvit alespoň na vzájemném překrytí platnosti tarifů, čímž se dopad krajské hranice dá částečně eliminovat, v jiných regionech však musíte cestovat na nepřestupní tarif nebo si ve spoji koupit více jízdenek, což cestu nejen komplikuje, ale většinou také zdražuje, a to i pro náhodné cestující. V případě předpladních jízdenek je situace ještě komplikovanější, a zejména cena ještě vyšší.
zanedbaná zastávka poblíž hranice krajů (ilustrační foto: OK)
Ideální situace nebývá ani v případě, že se zaměříme na návaznosti mezi spoji. Pokud už přes krajskou hranici něco jezdí, přípoje jsou většinou koordinovány tak, aby fungovaly pro cestování v rámci kraje. Není výjimkou, že při jízdě ze sousedního regionu vám spoj těsně ujede. Největší komplikace nastává, pokud potřebujete přestupovat na obou stranách krajské hranice, potřebujete tedy realizovat dva přestupy, z nichž ani jeden není vůbec koordinovaný a na obou místech byste strávili i více než hodinu, ačkoliv celková délka vaší cesty se pohybuje třeba okolo 50 km. Jestliže taková cesta trvá přes dvě hodiny, stává se veřejná doprava prakticky nepoužitelnou.
Tím, co výrazně přispívá k vylidňování vnitřní periferie, může být právě problematická doprava do poměrně blízkých cílů. Zatímco ve středu regionů se většinou poměrně snadno dostanete do všech okolních měst, u krajské hranice bývá situace odlišná. Krom toho, že počty spojů zde často bývají samy o sobě nižší kvůli nižší poptávce, způsobené jak klesajícím počtem obyvatel, tak zejména horší využitelností veřejné dopravy, která zbývající občany tlačí do cestování autem, je většinou problém dostat se i do poměrně blízkého města za krajskou hranicí, natož pak ještě někam přestoupit. To v regionech, kde už tak není příliš mnoho pracovních příležitostí, snižuje mobilitu obyvatel, pokud nemají dojíždět osobním autem. Vlivem krajské hranice může být mobilita obyvatel snížena i na polovinu, tedy že člověk z krajského příhraničí může veřejnou dopravou za přiměřený čas dojíždět do polovičního polovičního počtu míst, než kdyby zde krajská hranice nebyla.
V příštích měsících se proto podíváme na to, jak vypadá současný stav dopravy mezi jednotlivými regiony, abychom zjistili, v kterých oblastech se přes krajskou hranici dostanete poměrně snadno a kde je naopak téměř neprostupnou bariérou.
Zveřejněno: 3. 9. 2019
Autor: Ondřej Kališ
