Matěj kreslí mapy s dopravní tematikou a je také autorem grafiky na nových potazích pro sedačky v autobusech Pražské integrované dopravy. Má těžkou formu Aspergerova syndromu. Při setkání však působí jako příjemný kluk a je fajn si s ním povídat, zejména o tom, co ho baví.
U velké části rozhovoru byla také Matějova maminka, její slova jsou v rozhovoru odlišena kurzívou. Mnoho jejích vstupů jsem v rozhovoru ponechal, protože podle mého názoru byly zajímavé.
Jak ses vlastně dostal k dopravě?
Měl jsem rád spíš mapy. Jako malý jsem měl rád vláčky, taky. A pak nejvíc v tý městský dopravě… To si teď si ani nepamatuju.
Prostě už od dětství jsi směřoval trochu k tý dopravě… Ale ne úplně…
V raném dětství ne, no.
Miloval vláčky, vlastně nic jiného ho nebavilo. Měl obrovský stůl, miliony staveb jako nádraží a tak, a těch kolejí… Skutečně denně to přestavěl. Všichni byli v šoku, kolik různých variant se vlastně dá udělat. To je jediné, u čeho vydržel bez křiku, mlácení, bouchání…
Ze začátku sis tedy stavěl ty vláčky a ještě to nebylo spojený s tím, že by sis kreslil mapy…
To ještě ne.
K tomu ses dostal jak?
Moje máma, když jsem byl hodně agresivní, tak mi dala mapu a když jsem na ni koukal, tak najednou jsem se uklidnil, protože mně se líbila – ty čáry, ty jména. Prostě takhle mě to nějak přitahovalo.
Takže od map ses dostal blíž k tý městský dopravě…
Taky protože jako malý kluk v hromadné dopravě vůbec jezdit nemohl, protože jak křičel, tak nás cestující opravdu vyhazovali a pro mě to bylo velké trauma, takže já jsem se vlastně začala totálně vyhýbat městské dopravě. Jezdili jsme jenom autem. To je takový paradox, že ho dříve vyhazovali z tramvají a dneska je designuje.
To je docela dobrý. My jsme nastoupili do autobusu, začal jsem řvát, ani ne jako dítě, nějaký normální. Prostě měl jsem v sobě tu agresivitu, ale bohužel nás jako na další zastávce…
Bohužel ostatním se to nelíbilo…
No, dá se to tak vysvětlit. My jsme dříve bydleli v Miškovicích, takže jsme ještě jezdili autobusem…
Maty s jeho verzí mapy MHD v Bratislavě (foto: Maappi)
Ale nakonec ses teda začal zajímat o dopravu skrze ty mapy a teďka se naopak předpokládám občas projíždíš? Nebo ne?
No já MHD vlastně vůbec, protože bydlíme za Prahou, tak tady není úplně MHD, nebo taková menší. Hlavně ten vlak tady je, protože tady je hlavní železniční trať mezi Prahou a Plzní. Ale jinak třeba když jsme v Praze, tak někdy si můžu zajezdit. Ale už jsem teď takhle dlouho nejel.
Ale tady to okolí, jako třeba regionální dopravu, nemáš proježděnou?
Bohužel, to ne.
Ale až budou ty tvoje potahy v autobusech, regionálních, tak to bude zase důvod, aby ses projel tady třeba do Mníšku a všude možně…
Jo, tam bydlí moje babička.
No ve všední den se tam dojede docela dobře. Přes Dobřichovice…
No, to se musí jednou linkou dolů do Dobřichovic a pak zase druhou linkou…
Zase je ale krásný bydlet u lesa…
Jenže bydlíme bohužel v zástavbě, kde se staví hodně domů, takže v létě to tady neni moc příjemný.
Takže radši bys bydlel v Praze?
To je těžký. My jsme takoví spíš městský, my to chceme mít všechno blíž. Přiznám se, že bych žil radši tam.
Ale kvůli škole jsme se přestěhovali paradoxně z Prahy do Černošic. Z několika školek nám ho vyhodili. Před proseckou dokonce jednoho rána maminky čekaly a udělaly tam přímo demonstraci proti nám, že tam Matyho nechtěj, že ohrožuje jejich děti. Hledali jsme a našli v Radotíně školku a v Černošicích školu, které byly ochotny integrovat autisty. Jinak já osobně bych se mimo město nestěhovala.
Jak ses vlastně dostal k tomu, že jsi navrhoval potahy pro PID?
Dostali jsme nabídku od ROPIDu, domlouvali jsme se na nové potahy. Nakreslil jsem pro ně nejdřív mapu, která byla normálně barevná, ale měla stanice, které vždycky označovaly jednu linku a označovaly typy – jedna linka autobusů, pak tramvají, metra atd. Ale bohužel ROPIDu se to nelíbilo, protože ze zákona to nemůžou použít, protože by to mohla být jakoby reklama.
Takže oni řekli, že se jim to sice líbí, ale potřebují slepou mapu, aby tam nebyly názvy firem nebo míst, protože potahy musí být co nejvíce univerzální. Také barvy potahů byly dané, do toho jsme zasahovat nemohli. Dalším daným prvkem byly piktogramy, které byly zadané, ale Matěj je mohl namalovat sám. Takže to zadání bylo nakonec hodně omezené.
Takže to byla modrá a červená barva. Musel jsem to prostě udělat podle loga a nátěru PIDu, pak jsem tam udělal ty piktogramy, co mají v Praze a okolí.
Včetně značky Maappi, která se na potahu objevuje jako piktogram.
A první jsme s potahy šli na veletrh Czechbus, který byl v listopadu a právě tam u stánku PID bylo představení té mojí sedačky – zatím to byla teda jenom ta látka.
Nevěděl jsem, že to bylo až takhle zadaný, že Matějův návrh měl poměrně malý prostor…
Na jednu stranu ano, dokonce jsme v jednu chvíli už uvažovali, jestli máme na projektu pokračovat, ale z druhé to byla výzva se s tím poprat, hlavně pro Matyho. Vždy tvořil naprosto sám, bez zadání. Bylo to na počátku obtížné a s ROPIDem jsme o tom mluvili a vysvětlili, že tam prostě musí být něco z něho, aby se s tím mohl nějakým způsobem ztotožnit, že to nemůže být vytvořené zcela jakoby na zakázku. To uznali.
A pak, podruhý, jsem ty sedačky viděl ve Vysokém Mýtě, kde jsme s Televizí Seznam natáčeli reportáž, takže jsme jeli do Vysokého Mýta, do firmy Iveco, a tam v garáži byl autobus, který už má nátěr PIDu, bude patřit ČSAD Střední Čechy a bude to první autobus s mými sedačkami. Vypadaly dobře, už to vypadalo líp než jenom ta látka samotná.
Matěj a Filip Drápal při představení potahů na veletrhu Czechbus (foto: Maappi)
Ty chodíš na základní školu? Do jaký třídy chodíš?
Jo. Do osmý.
Takže příští rok si budeš vybírat nějakou střední školu…
No já už mám teoreticky vybranou. Přemýšleli jsme o dopravní škole v Motole nebo v Masné, ale to jsme zavrhli, a pak jsme zkusili střední školy odborné se zaměřením na umění. Tak já už docela vím, co teoreticky bych mohl dělat. Fakt mám talent na to kreslení.
Takže by ses chtěl živit vyloženě tím kreslením?
Možná teoreticky ano. A někdy třeba i designem. I pro dopravu někdy, samozřejmě. Takže jsme se rozhodli pro střední odbornou školu Hollarka. U Želivskýho. A líbila se mi. Kdybych udělal talentový zkoušky a kdybych měl dobrý známky, protože přijímací testy by pro mě byly hodně namáhající, protože bez asistenta v místnosti plný cizích dětí a hodně práce. To bych možná neudělal.
A individuální test třeba ta škola nenabízí? Protože některý školy, myslím, že nabízely možnost, že si to můžeš napsat třeba s učitelem.
To nevím. Ale pokud bych udržel známky na míň než za 3, tak bych je možná nemusel ani dělat a kdybych udělal talentový zkoušky, že bych hodně kreslil nějaký kresby, malby, tak bych se tam možná mohl dostat. Takže teoreticky školu máme asi vybranou.
A nějakou druhou náhradní?
To ještě ne.
A vysokou školu bys chtěl teda taky spíš uměleckou?
Vysoká škola, to taky možná… Možná bych to taky zkusil.
A uvažoval jsi, že bys dělal pro tu dopravu třeba projektování nějakých autobusů a podobně? Třeba na ROPIDu…
Teď zrovna nevím… Teď zrovna ne, teď máme projekty hlavně v naší značce Maappi, takže spíš teď ne.
Ale třeba do budoucna?
No to nevím ještě přesně, ale do budoucna takový věci třeba i ano.
Říkal jsi, že chodíš do školy, kde nebyl problém s integrací. A se spolužákama vycházíš?
Spolužáci – asi to trochu chápou, ale někdy je to takový nepříjemný, protože teď v poslední době mám hodně velké úzkosti, takže je to trochu těžší. Protože někdy jsou třeba na den i tři testy, tak pro mě pak ten chaos v hlavě způsobuje, že se na to nesoustředím…
A jseš prostě vystresovanej, že je hodně těch testů a bereš to hodně vážně tyhle věci…
No. Někdy jsem vyčerpaný, mám toho dost.
Chápu, že asi pro tebe neni lehký si říct: No tak prostě budu mít čtyřku, nějak to dopadne a je to vlastně jedno…
To je pro mě těžký, no.
Možná i někdy trochu závidíš těm ostatním, že prostě můžou přijít, dostanou pětku, je jim to jedno…
No. Dá se to tak říct.
A jinak kamarády máš a tak?
No spíš na to kamarádství jsem trošku… No nemám moc kamarádů…
Ale nějakýho jo…
Jo, mám jednoho hodně sympatickýho kamaráda.
Dřív možná byla ta situace ve škole horší, nebo ne?
Teď nevím přesně.
No paradoxně bych řekla, že to bylo dřív lepší. Když nastoupil do školy, tak to bylo dítě, které moc nemluvilo, děti z něj byly trochu zaskočené, ale v podstatě na tom prvním stupni byly trochu zaskočené všechny, že vůbec jsou ve škole. Já bych řekla, že nejlepší roky byly tak 5., 6., protože to byly zhruba tak všichni na stejné úrovni. Matěj už fungoval, mluvil, myslím, že prožíval i takové nejklidnější období, jenže v 7. třídě samozřejmě nastupuje trochu puberta, mezi dětma jsou už značné rozdíly, takže od té 7. třídy je to trochu složité. Protože ty spolužáky už víc zajímají věci jako vztahy, takže je to pro Matěje těžší v tom smyslu, že teď se od nich asi více liší než dřív. V podstatě bych řekla, že teď řešíme asi nejtěžší období ve škole. On by hrozně rád zapadl do kolektivu, ale bohužel, nejde mu to, je stále velký samotář, ale řekla bych, že na 1. stupni to ani neřešil, že byl rád ve svém světě.
Takže teďka ti vadí, že nejsi součástí toho kolektivu?
Nevím, no. Jak jsem starší, vždycky mám takový problémy, že všichni se maj víc dobře než já.
On má takové problémy, že všichni se mají dobře a on ne. Samozřejmě je to i tím, že Maty chodí více k doktorům, než chodil, protože mu přibyly úzkosti a deprese, chodí častěji na psychiatrii, bere léky. Prodělal i řadu vyšetření kvůli vysokému nitrolebečnímu tlaku, našli mu něco za očima, takže on vlastně řeší spoustu závažných problémů…
Takže jsem takovej realista nebo pesimista…
Já si myslím, že ty vlastně neumíš být realista, protože ty máš svůj svět, takže ten náš reálný moc nebereš. A řekla bych, že jsi pesimista. Já mu říkám, že ty děti se nemají líp než on, že to mají jenom jednodušší než on, protože ten svět chápou snáz…
Ale ona je tu otázka, co je vlastně ten reálný svět?
Pro něho ten jeho…
To je nejhorší otázka, na kterou já si nedokážu skoro odpovědět, co je reálný svět nebo něco podobnýho…
On objektivní reálný svět vlastně svým způsobem neexistuje. My, co jsme trochu jiný a žijeme v trošku jinym světě, to takhle vnímáme, že prostě většina má nějaký pohled na svět, ale pro nás je to prostě trochu jiný.
To je to, co on v tuhle chvíli nechápe, takže my se mu snažíme vysvětlit, že na tom není hůř, že je na tom jinak. Ale zároveň ho chápeme, že je to pro něj těžký a musí si tím prostě projít.
Ale rozumově je zase úplně jinde, ne?
Jak ve kterém předmětu, ale ano, je. Ve škole vědí, že je velmi chytrej. A jeho spolužáci, kteří jsou s ním od 1. třídy, bych řekla, že ho velmi respektují. I v jeho tvorbě ho někteří podporují, ale zároveň – neumí s ním mluvit.
Tak ono proto ty 14-15letý většinový děti je to taky strašně těžký. Pochopit, že někdo to bere jinak.
Určitě. Tak to jenom k té otázce, že teď asi prožíváme to nejtěžší období.
Jo, to asi je pravda.
A co tě nejvíc baví ve škole, protože mamka říkala, že matika ti jde…
Jo. Protože tam máme učitelku, která už je v důchodu, ale přitom ona chápe, co ten autismus je. Někdy mi ty testy dává domů a tak…
Zase v tomhle ohledu by možná právě bylo dobrý jít cestou takový vysoký školy, jako třeba mat-fyzu nebo něčeho podobnýho?
Ne, mat-fyz určitě ne.
No ale zase mu ta matematika nejde až tak dobře. Musí se to učit. A nedělá ho šťastným, tak bych to řekla.
Maty při práci na nové mapě Prahy (foto: Maappi)
Co si myslíš, že by bylo potřeba změnit, aby se u nás autistům žilo líp?
Týjo, tak to mě vůbec nenapadá. O tom jsem nikdy nepřemýšlel…
Nebo aby se tobě žilo líp…
To je těžká otázka… No že ty lidi prostě jsou blbci, kolem.
Tak to chápu.
Samozřejmě jako vás všechny v okolí tady, to samozřejmě neříkám…
Ale prostě některý lidi, a jejich dost, se chovaj jako pitomci…
Je pravdou, že ten pocit Matěj má velmi často.
Ono jde asi i o většinu těch lidí, protože oni jsou přesvědčení, jak oni jsou normální a prostě, nesnaží se ani s člověkem mluvit, a přitom spoustu věcí si neuvědomujou, nechápou ty souvislosti. A pak třeba, řekněme, jsou volby, on jim tamhle někdo něco dá, oni mu to hoděj a je to.
No s volbami a s politickou situací my máme vůbec problém, to nezastíráme. Já s Matym tyhle věci probírám, protože se mě ptá, proč se například u zpráv rozčiluju…
Takže, Maty, tebe zajímá politika?
Ježišmarja, no…
Tak, že se snažíme si o tom povídat, protože se mu snažím vysvětlit…
Takže spíš z vaší strany?
Je pravdou, že ano. Hodně lidí si ze mě dělá legraci, že kdybychom žili v totalitním režimu, tak já dávno sedím ve vězení za své názory, které mu samozřejmě říkám.
A v čem se třeba neshodnete na tý politice?
No… Já o tý politice nedokážu moc mluvit.
My v podstatě nevedeme moc dialog. Matěj se spíš mě ptá, proč mi něco vadí, když se tady rozčiluju o té politice.
Takže s Matym nevedete ani tak diskusi…
On se mě sám zeptá. Protože on se dost ptá – mami, proč jsi smutná; mami, proč nadáváš; mami, co tě rozesmálo. Matěje hodně zajímají hlavně moje emoce. Ne moc okolí.
Takže on se zajímá hlavně o důvody těch emocí, racionální důvody…
Tak. A já se snažím otevřeně mu to vysvětlit. Takže když se mě zeptá, proč jsem smutná, tak mu to řeknu. Že mě třeba mrzí, kam jsme to po tolika letech dopracovali. A že lidé strašně rychle zapomněli. Strašně se radovali, cinkali klíčema… A kde jsme za 30 let… Vlastně jsme se vrátili zase zpátky, kde jsme byli…
Kdybys měl možnost se rozhodnout, že budeš stejnej jako ostatní, že budeš prostě většinovej, měl bys o to zájem, nebo absolutně ne?
Tohle jsou takový otázky, který mně skoro nikdo nepokládá. To je fakt těžký… Jako, být v kolektivu mezi normálními lidmi – to je takový…
Nejenom mezi normálními lidmi, byl bys už všude úplně normální…
Fakt nevim. Přiznám se, že si to vůbec nedokážu představit.
Nedokáže si to představit… No já myslím, upřímně, že ani nechce, když se o tom někdy bavíme. Protože ten jeho svět má větší smysl a větší řád než ten náš…
No, to je pravda.
Bavili jsme se o tom, že tě baví kreslit tu dopravu. Co dalšího v dopravě tě zajímá? Jestli třeba linkový vedení, vozidla a tak?
Jo, vozidla mě taky hodně zajímají. Pak mě zajímají taky ty sítě. Já si o tom dělám taky takový monolog. Mám to rád prostě. Rád si taky fotím.
A kdybys mohl navrhnout třeba pražský metro, nějakou novou linku třeba, jestli by tě to zajímalo?
Když teď nad tím přemýšlím, tak to metro D bude asi velký skandál.
Metro D bys navrhnul kam?
To nevim…
Jo ty myslíš to, že pořád se nezačalo stavět…
Jinak pořád dělám imaginární mapy pro imaginární město.
Ale neděláš to, že bys vzal Prahu a vymyslel bys svoji jinou trasu?
To nevim, to ani ne.
No já si myslím, že jeho spíš víc zajímá ten design, že by radši navrhnul tramvaj, jak by vypadala…
No.
A technicky tě taky baví ty vozidla? Jako jak fungujou a tak?
No to tak z poloviny jo, z poloviny ne.
Že bys to třeba navrhnul včetně třeba i aspoň částečně řešení pohonu a tak…
To, přiznám se, že jsem vůbec neřešil… I když technika teda taky mě docela zajímá. Ale tyjo…
Ale ne takhle detailně…
Dá se to tak vysvětlit.
A už když takovejhle techničtější nebo absraktnější obor, tak asi jako spíš ta matematika než fyzika, strojařina a tak?
No fyzika mě taky baví, ale někdy je pro mě dost těžká, s těma výpočtama.
Já si myslím, že fyzika Matěje zajímá spíš v reálu. Že my jsme třeba na bruslích a on přesně vysvětluje, co je všechno na těch bruslích fyzika. Baví ho ty zákony, ale že by se taky nějak podrobněji věnoval výpočtům, to ne.
A co si myslíš, že by bylo dobrý změnit na veřejný dopravě v Praze nebo středních Čechách? Klidně něco obecnýho.
Přesně nevim. Přestože vím, že pražská MHD získala 5. místo světově, ale chyběla ekologie, a ta je taky důležitá. Takže že ty trolejbusy by se mohly rozjet. Sice DP má ty Sorky, EURO 6, ale ty trolejbusy by s tím stejně mohly pomoct. Takže ty trolejbusy by se mohly zavést a ten vlak na letiště bych udělal. Spíš ten vlak.
A udělal bys ho takhle, jak ho navrhujou, nebo nějak jinak?
To přesně nevim, ale možná i tak, jak ho navrhujou, ale přiznám se, že nevim přesně, co změnit v tý dopravě.
Nebo třeba metro rozšířit a S-bahn udělat, podzemní železnici?
Jo, podzemní železnici – metro S. Ještě bych možná chtěl, aby do toho pravidelnýho provozu jezdily ty starší tramvaje, protože ta budoucnost je taková jako super, to jo, ale i ta nostalgie by se k tomu hodila. Já vím, že je ta Dvacettrojka, ale stejně…
Když jsme u těch tramvají, tak co třeba taková příměstská tramvaj?
No to jsem taky přemýšlel. Vím, že se má dělat příměstská tramvaj z Kobylis do Zdib. Přemýšlel jsem o tom, že by mohla jezdit tramvaj do Mníšku. Dokonce, že by tam jezdilo třeba KTčko v nátěru PID, což by bylo taky zajímavý. Příměstská tramvaj, to by bylo taky velký. Třeba tady u nás v Černošicích by to bylo těžký, protože tady už máme vlak. Takže to by bylo spíš k ničemu.
Jasně, než stavět tramvajovou trať vedle vlaku, to je lepší spíš třeba do Jesenice, kde ten vlak není…
Jo, do Jesenice taky. A do toho Mníšku, protože tam jezdí hodně autobusových linek. V Mníšku sice je nádraží, ale to je až za Mníškem a taková trať, pomalá, do Dobříše. Takže, že bych udělal tramvaj ze Smíchovskýho nádraží, něco jako 317ka…
Když jsem dělal třeba metro v Brně, tak jsem to navrhoval sám, bez žádných plánů, co by byly třeba na internetu, což bylo těžký, protože některý trasy metra jsou úplně podobný jako ty tramvaje. Protože v Brně jsou hlavně ty oddělený tramvajový tratě, takže to je teoreticky pro ně taky jako metro…
V tý pražský dopravě mě napadá třeba ten Libeňský most. Ten je taky špatnej takovej. Nebo že bych udělal nějaký další most. Vím, že má být ten Dvorecký a přemýšlím, že bych udělal nějaký třeba mezi Radotínem a Zbraslaví…
A co říkáš třeba na lanovku do Bohnic?
Jo, to jsem slyšel. To nevim přesně, ale lanovka by se taky hodila. Ale možná bych zkusil udělat zpátky lanovku na Letnou, protože po ní zůstalo – skoro nic. To by se hodilo, že by se to vrátilo.
Ale jinak Praha jako v pohodě, jakože ta MHD je na vysoký úrovni.
Matěj v autobuse s jeho potahy ve Vysokém Mýtě (foto: Maappi)
A třeba co se týče designovýho řešení?
My jsme se teď zapojili do takový soutěže – protože MHD v Brně slaví 150 let a nakoupí nové tramvaje EVO2 a rozhodli se udělat soutěž, kdy se nakreslí nátěr na tu tramvaj ke 150 letům. A my jsme se rozhodli, že bychom na to dali Maappi, ale musíme to ještě vyřešit, protože se to nemůže dávat na sklo… Tak to by bylo jako hezký.
A co se týče jednotnýho nátěru – že všechny autobusy vypadají stejně. Co na to říkáš?
Já mám svůj imaginární dopravní podnik – jmenuje se Rotrov, pro něj jsem udělal mapu a měl by nátěr takový bílo-modro-zelený, protože to jsou takový moje oblíbený barvy.
A co si myslíš třeba o Olomouckém kraji, který má všechny autobusy bílý?
To neni moc dobrý. Ale blbý je třeba to, že vlastně Brno a Praha maj stejný nátěry, ale Brno má ještě vlastní, Praha nemá svůj nátěr. A třeba v Košicích se postupně měněj nátěry. Ale třeba v Bratislavě maj úplně celý červený…
A jak by vypadalo třeba, kdyby sis měl navrhnout metro designově?
Já bych chtěl, aby to nevypadalo jako úplně hodně futuristicky…
Takže úplně jako někdy dělá třeba pan Kotas, třeba takový extravagantnosti?
On má pana Kotase zrovna velmi rád…
Takže to je ještě takový přiměřený…
No, taková tramvaj 15T, ty jsou taky hezky vyřešený.
Myslím třeba taková stanice Střížkov…
Jo, to je krásný. Jenom je trošku blbý, v jakym prostředí se to nachází. Představte si velký park a najednou taková velká kupole, jako nějaká vesmírná stanice… On hlavně používá ocel. Někdy je to asi blbý, jsem slyšel, ale jako celkově podle mě dobrý. Nebo jsme byli na Barrandově, ve filmových ateliérech, a pak jsme šli k zastávce K Barrandovu a já tam běžel a fotil, protože mně se to prostě líbí – je to prostě ten design.
Takže ty bys šel třeba nějakým takovýmhle stylem? Aby to nebylo nudný…
No, podobně.
A někdy bych se chtěl podívat ještě do Stockholmu do toho metra, protože tam to maj taky zajímavý – design.
A po světě teda nějak cestujete a prozkoumáváte?
No zatím jenom místa, kam lze autem, protože Matěj zatím nechce do letadla.
Tak vlakem jedině třeba. Varšava například…
Jé, Varšava…
My máme Amsterdam teď v létě, budeme cestovat po Holandsku. Snažíme se – byli jsme už Vídeň, Norimberg, máme slíbený Berlín – od tatínka na víkend.
Teď jsme byli na dovolený ve Slovinsku, u toho malýho kousku moře, a pak jsme jeli do sousedního Terstu, tam mají tramvaj a ona zrovna měla výluku…
A vyloženě Maty teda rád cestuje za tou dopravou, ne do lesa, třeba na procházky?
Procházky taky mám rád. Já vždycky chodím na procházky tak, že jdu asi 30 metrů od ostatních a povídám si sám se sebou.
A my za ním v podstatě klušeme, protože jeho krok je jako našich pět…
Takže jako na odpočinek je to se mnou strašně těžký…
Ale hledáme to tak, abychom splnili přání Sofince, že jedeme do Holandska k moři, kde budeme dva dny u moře a hned další den už pojedeme do Amsterdamu, do Rotterdamu… My plánujeme dovolené tak, že jedeme sice k moři, ale u toho moře zásadně neležíme…
Já vždycky říkám, že nejsem letní typ…
Tak, Matěj řekne, že není letní typ, ale když s ním celý rok žijete, tak ten týden volna potřebujete…
A Maty to taky organizuje asi trošku, ten program, ne?
Jo, protože když to nemá, to svoje poznání, tak se opravdu nudí, stejně vás nenechá odpočívat, takže víme, že stejně nám nic jiného nezbude.
Ale nakonec třeba řeknete: Tak si jdi sám…
To moc nejde, protože se ještě trochu bojí mezi cizíma lidma a s cizími jazyky… Takže on nás stejně donutí, že musíme. Takže my se to snažíme organizovat tak, že zase nechceme, aby tím trpěla jeho sestra, která se mu samozřejmě přizpůsobuje pořád, takže se snažíme aspoň v létě dělat výlety tak, aby tam měla i ona něco svého.
Ona je normální, takže je to takový trošku – takový boj.
Většinou předposlední den dovolený píšu mým rodičům, že aspoň na dva dny si je vzít musí, nebo to nevydržím. Takže moji rodiče vědí, že po naší dovolené si minimálně na víkend musí vzít děti, abych já se nadechla.
A to jedete na týden…
A to jedeme na týden. Víc to ani nejde.
Takže na 14 dní, to byste…
To my bychom i jeli, ale po 14 dnech už by Matěj… On i tak se poslední dva dny ptá, kdy už jedeme domů a už plánuje… On sám to nevydrží. I když máme všechny ty programy, on opravdu už sám začne říkat pátý den: Už jsem unavenej. Vlastně těch zážitků na jednu stranu chce hodně, na druhou stranu je to moc. Takže jsme i chtěli jet na deset dní, i jsme to zaplatili, ale museli jet zpátky. Takže my radši jedeme třeba týden v červenci a týden v srpnu, jakože máme 14 dní, ale musíme mít mezi tím pauzu. Má rád ten svůj klid doma, má rád ty svoje rituály…
A sám, když tě uklidňuje třeba procházka rychlá, tak to si třeba někam zajdeš a dojedeš třeba zpátky?
S tím nemám žádnej problém…
Když rozhovor skončil, Matěj mě šel doprovodit k brance. Byl příjemně teplý únorový večer. „Ale na tričko to přeci jen není,“ poznamenal jsem. „To je dobrý. Dneska, jak jsme měli tu odpoledku, tak jsem jel do školy na kole,“ odpověděl mi Matěj…
Odcházel jsem s úplně jiným pocitem, než když jsem přicházel od autobusu. Klesaje v měsíčním svitu na českobrodský vlak, uvědomoval jsem si ještě více než jindy, jak je dobré, že nejsou všichni lidé stejní a že mezi námi jsou tací, kteří vidí svět jinak. Protože takoví lidé nám mohou nejvíce dát.
Zveřejněno: 27. 2. 2019
Autor: Ondřej Kališ
